Než se malej narodil tak jsem v tom měla jasno. A taky jsem se tím vůbec netajila. Věděla jsem, že já budu v naší rodině ta přísná, ten zlej policajt, přesně v duchu zásad, které jsem znala z domova. "Škoda rány, která padne vedle." A ještě bych k tomu dokázala směle tvrdit, že jsme v tom vyrostli všichni a nikomu to neuškodilo.
Jenže pak se malej narodil a mně došlo, že to chci prostě jinak. Tohle všechno najednou přestalo dávat smysl. A taky jsem zjistila, že následky přísné výchovy si s sebou nesu, i když nejsou na první pohled patrné.
A pak, když měl malej asi 3 měsíce, na mě vykoukla Nevýchova. Nevěřím na osud, ale věřím tomu, že tohle mě mělo potkat. Protože to přesně zapadalo do mých představ o rodičovství. Šla jsem do toho a celý kurz pro mě byl jako psychoterapie. Začala jsem si vzpomínat na situace, kdy mi naši nerozuměli, kdy jsem to chtěla jinak, ale nikdo mě neposlouchal. Začala jsem se vracet k svýmu dětskýmu já a zjistila jsem, že z něj už moc nezbylo. Jestli vůbec něco.
A tak jsme se s naším malým vydali jiným směrem. Nejdřív jsem teda potřebovala začít u sebe a vlastně s tím pořád trochu bojuju. Je nutné vymazat si z hlavy pár pravidel, kterými se řídí klasická česká výchova. Ne, opravdu není nutné, aby dítě poslouchalo na slovo své rodiče. I když to občas není lehké a ne, že by mi to dost situací neusnadnilo. :) A ještě pár dalších pravd, které taky stojí za povšimnutí... Nenosit, bude rozmazlený. Například.
Nedělám si iluze, že náš malej nebude v dospělosti nic řešit, protože mu díky naší výchově nezpůsobíme žádné trauma. Čemu ale věřím, že z něj vyroste sebevědomý dospělák, který si je vědom svých potřeb a dělá věci proto, že ho baví a ne proto, že to od něj někdo očekává. A taky ví, že na všem se dá domluvit.
A tak to spolu zkoušíme. Někdy to vyjde, někdy ne... ale o tom to je, nikdo nesliboval, že to bude super snadné. A většinou nám to vychází. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat