Měla to být óda na mezilidské vztahy, které se mi podařilo navázat. Ale pak se mi to podařilo smazat. Takže znovu... :-)
Začalo to plenama. Když jsem mému drahému oznámila, že chci našeho drobka látkovat, něžně se mě zeptal, jestli jsem se nezbláznila. A někde v skrytu duše asi doufal, že na mně těhotenské hormony nezanechají větší následky. Nicméně plenama to neskončilo.
Malej se narodil a já zjišťuju, že spolu často jdeme proti proudu. Šátkujeme, příkrmy jsem mu nikdy nemixovala, rovnou jsme jeli BLW. Teď navíc nekupuju klasické boty se žirafkou, ale vrhli jsme se na barefoot. A do toho mého 19m prcka stále kojím a odstavovat neplánuju. :) Není to nic revolučního, na druhou stranu to v mém okolí není úplně běžné.
Můj drahý to komentuje slovy, jestli musím být pořád tak alternativní. :)
Proto občas potřebuju slyšet, že to je vlastně v pohodě. Že nemusím mít všechno stejně jako jiní. Protože i když to z časopisů nevypadá, tak někdy je to fakt náročný.
Potřebuju někoho, kdo to má stejně, přestože to má vlastně úplně jinak. Potřebuju parťáka.
A já ho mám. A vůbec nevadí, že ani nežijeme ve stejném státě. Nebo že se ve spoustě případů neshodneme. Jdeme si každá svou cestou, občas se potkáme, sem tam se následujeme. Ale hlavně se nepotřebujeme přesvědčovat, čí pravda je ta nejopravdovější.
Jsem strašně vděčná, že JI mám. Protože ve dvou se to prostě lépe táhne. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat